O mně

Je prázdninové ráno, sluníčko se právě probouzí a já vycházím z domu ven na zahradu. Bosýma nohama se brouzdám v trávě, kterou zdobí kapky ranní rosy. Pozoruji, jak visí na stéblech svěže zelené trávy, jako korálky na niti. Zaujmou mě duhové odlesky uvnitř jednotlivých kapek a snažím se dívat z různých úhlů pohledu, neboť pak mění barvy od zlatavě se třpytících, po stříbrnou a různě barevné. Když se mé oči pokochají touto nádherou, vydám se k jednomu z babiččiných záhonů, kde se jim naskytne další spektrum barev v podobě nesčetných barevných květů. Bzučí to na nich životem, jak včelky a čmeláci přelétají z jednoho květu na druhý, aby z nich sebrali pyl. Mimo to sem přilétají i motýli a já pozoruji, jak mávají křídly a usedají na jednotlivé květy a svými sosáčky se boří do květů a sají blahodárný nektar. Beru si pár papírů a vodovky a snažím se tuto krásu zachytit na papír. Pak se natáhnu na deku a jen tak ležím a pozoruju mraky nad sebou. Dívám se jak mění tvary a představuji si, co by to mohlo být, třeba nějaké zvíře či něco jiného, některé tvary mi přijdou komické, někdy mě napadají celé příbhěhy a také mě napadne sedí-li tam někde nahoře Bůh. Tato hra mě neskutečně baví a vydržela bych u ní celé hodiny. Sem tam mi nad hlavou prolétne letadlo a já si říkám kam všichni ti lidé asi létají, jistě cestují do krásných krajin, taky bych si přála taková místa navštívit a zároveň zatoužím mít křídla jak ti ptáci, co mi krouží nad hlavou a letět si zrovna tak, kam se mi zlíbí. Čas od času se mi to podaří alespoň ve snech, kdy zamávám rukama jako křídly a začnu se vznášet nad střechami domů a pak zamířím ještě výš vzhůrů k nebesům. Jen neletět příliš blízko slunci, abych nedopadla jako Ikarus v mé oblíbené knížce Staré řecké báje a pověsti. Tolik příběhů, tolik Bohů, tolik pravdy na pohádkách, jak o několik let později začnu objevovat skrze taiji. Zrovna tak mám ráda sny o potápění se v moři, o nalezení nějaké krásné mušle jako toho nejcennějšího pokladu, volnosti, svobodě. Pak zaslechnu cinkání závor, přejede vlak po kolejích a zatroubí. Kam ty koleje asi vedou? Cesta je cíl. Na kus papíru, na který jsem předtím čárala své výtvory, snažím se vyplodit nějaký ten verš. Pak se ale zatáhne a vypadá to na déšť. Pomalu začíná krápat a já tancuji v dešti jako nějaká rusalka. Natahuji ruce k nebi a kapky mi padají do obličeje. Cítím se spojená s nebem i se zemí, volná a šťastná. Tričko už se na mě lepí, jak je celé promáčené, ale to mi nevadí a tancuju dál. Poslouchám, jak déšť bubnuje a jak se zvedá vítr, pár listí opadne, dokud mě rodiče nenaženou opětovným voláním, ať se jdu schovat domů. Pak se zahřmí a já jsem nucená vrátit se do domu. Přižene se pořádná letní bouřka a já jen z bezpečí domova rozhrnu záclonu a z okna pozoruji, jak oblohu protínají blesky. Od momentu, kdy se bleskne, až do doby než zahřmí, počítám vždy do tří a snažím se určit, jak je bouřka daleko, tak jak nás to učil děda, co tři to jeden kilometr. Po chvíli je po všem a bouřka je pryč a opět vykoukne sluníčko, ještě předtím ale stačí vykouzlit přenádhernou duhu, chvílemi i dvě. Chvíli přemýšlím, kde je ten skřítek s pokladem v podobě hrnce zlaťáků na jejím konci. Takhle se to během dne opakuje hned několikrát. Všechno se mění, příroda se mění, lidé okolo se mění, já se měním, můj pohled na svět se mění. Některé z těch okamžiků přála bych si zachovat v živé paměti napořád, to je i důvod proč o několik let později beru do ruky fotoaparát, i když ty nejcennější okamžiky mám beztak uchovány navždy kdesi uvnitř....Mít tak víc času neb čas, který nám tu zbývá, je to nejcennější, co zde máme, jak řekl jeden můj učitel...

Vítejte...
Vítejte na mých stránkách “Mysl Srdce” jejíchž cílem je na chvilku se zastavit, zvlášť v dnešní hektické a roztěkané době a trochu potěšit oko i ducha a to těmi krásami přírody, které jsou dostupné všem a které jsou všude kolem nás. Stačí se jen zastavit a podívat se kolem sebe...