Má cesta k Taiji

Již od dětství mě přitahovala různá bojová umění. Ať už to byly věci na efekt ztvárněné v nějakém filmu jako například chození po vodě, létání po střechách nebo ninjové házející hvězdičky či bombičky, kteří pak kamsi zmizeli a nebylo po nich vidu ani slechu. Rovněž mě zajímaly příběhy o klášterech, Shaolinu a tom jak žák našel svého mistra, který ho učil, nebo ho navštívil ve snu, když už byl sám mrtvý a opět ho učil. Rovněž mě zajímaly věci skryté za tím vším, odkud se ony mystické síly berou, jak je možné někoho vyléčit a podobně. V té době mě rovněž oslovila lukostřelba, které jsem se nějaký čas věnovala. K taichi jsem se bohužel dostala až o několik let později a důvody bohužel nebyly tak poetické jak popisuji výše, ale čistě zdravotní. V té době mi bylo kolem dvaceti a můj zdravotní stav byl dosti žalostný. Předchozí dva roky svého života jsem trávila běháním po doktorech, kteří si mě přehazovali jak horkou bramboru z oddělení na oddělení a přes značné množství vyšetření nebyli schopni určit příčinu mých zdravotních obtíží. Připadala jsem si jak pokusný králík a poté co mě půl roku cpali práškama na diagnózu kterou si později rozmysleli, že vlastně ani nemám mi začalo docházet, že tudy cesta nevede a že musím hledat jiné řešení. V té době se začala rozmáhat alternativní léčba ke které jsem měla odmala docela blízko neboť jsem sbírala bylinky, nicméně léčitelé na které jsem v té době narazila mi již tak k srdci nepřirostli neboť se spíše snažili ještě rýžovat na utrpení druhých ať už prodejem zázračných přípravků nebo zasvěcováním do různých systémů za nemalé sumy než aby lidem skutečně pomáhali. Tímto se nechci dotknout ani lékařů ani léčitelů, v dnešní době znám mnoho těch, kteří skutečně dokážou pomoci a u mnohých se i spojila profese lékaře a léčitele, nicméně tehdy jsem na ně prostě neměla štěstí. Když už se zdálo, že se z této zoufalé situace jen tak nevyhrabu potkala jsem v práci kolegyni, která mi nabídla jestli nechci zkusit taiji, že jí to prý zdravotně velmi pomohlo. Byla jsem rozhodnutá, že to vyzkouším, v té době učitel nové žáky nebral, musela jsem tedy vyčkat na začátek nového pololetí, ale vyplatilo se. Zřejmě podle hesla když je žák připraven, učitel se vždycky najde, jsem skutečně svého učitele - Josefa Šteflíka našla i já. Musím říct, že v tomto ohledu jsem narozdíl od doktorů a léčitelů měla neskutečné štěstí, neboť jsem hned na poprvé narazila na tak kvalitního učitele, že jsem nikdy neměla potřebu měnit nebo hledat nějakého jiného. Pravda, cesta kterou nabízel se nezdála být příliš snadná, byla to tedy tvrdá práce na sobě, ale narozdíl od všeho předchozího to skutečně fungovalo a můj zdravotní stav se začal pomalu ale jistě zlepšovat. Posléze se k tomu přidala i duchovní stránka věci, která tu fyzickou nakonec úplně přesáhla. I zde se hodily jeho zkušenosti a rady, odpovědi na otázky přišly mnohdy ještě dřív než jsem je stačila nahlas vyslovit. O to více nás potom mrzelo, že se rozhodl přestěhovat blíže Šumavským lesům a hájům. Nakonec se ale řešení našlo a to formou seminářů, které pořádá několikrát do roka a kam se jezdíme stále učit společně s jeho novými žáky z oblasti Plzně a Klatov. Oceňujeme i přátelská setkání u něj doma, na nějakém zajímavém posvátném místě, posezení u ohně nebo nad šálkem dobrého čaje, hovory nad tématy duchovní cesty či chvíle kdy nás uvede do všeříkajícího ticha. Ještě jednou mu tímto zde děkuji za celé naše pražské společenství, které jsem následně převzala. Výuku se snažím vést v jeho duchu, i když je mi jasné, že tato role není snadná, neboť v mnoha ohledech ještě zdaleka nedosahuji takových kvalit či úrovně
poznání, ale i tak věřím, že je to pro mé žáky přínosem jak na sobě dokazují. Dnes se
učím jak od učitele, tak od svých žáků :-).